Zimní táboření "Dechťárna 2006"
 

poslední lednový víkend na tradičním fleku u Bystřice nad Pernštejnem.

Nezapomenutelná Dechťárna

Ani téměř aljašské mrazy a metr vysoký sníh nezabránil trampům, traperům, dobrodruhům a jiným poděsům přijmout Kryšpínovo pozvání na třicátédruhé zimní táboření Dechťárna 2006 poslední lednový víkend na tradičním fleku u Bystřice nad Pernštejnem.

 

 

Z Třebíče vyrazili v sobotu ráno pouze tři poslední mohykáni - Sam, Karel a já. Cesta autem byla dobrá, ale po příjezdu se vloudila chybička. Byli jsme zvyklí jezdit vlakem a z nádraží je to na flek nejblíže horem přes Věchnov, což je asi tři kiláky. Všichni rozumní jezdí do vesničky pod Dechťárnou, vzdálenou pouze kilometr. Ve věchnovské hospodě nás ihned zarazila prázdnota, ale než jsme se rozmysleli, měli jsme v sobě tři rumy a to se potom špatně jezdí automobilem. Tak tedy pěšky dolů, zkraje to šlo, ve sněhu byla vyšlapaná úzká stezička, ale potom jsme zapadali do sněhu až po kolena. Po příchodu na flek jsem vypadal, jako když vylezu ze sprchy.

 

 

Musím uznat, že se Kryšpín s kamarády letos vytáhl, osmiboká hranice, spousta soutěží, oceněných krásnými plackami (Karel taky zabodoval), kotel skvělé polévky a druhý plný svařeného vína. Však to víno bylo zapotřebí, večer minusové stupně rychle narůstaly.

 

 

Při Vlajce stálo okolo ohně více než stopadesát kamarádů a kamarádek, a to je vzhledem k datu a počasí více než úctyhodný počet. Muzikantů s nástroji hafo, takže zábava neměla chybu. Do spacího váčku jsme s Karlem zalezli před půlnocí a stařecké nucení mě z něj, vyspaného do růžova, vykopalo až v devět ráno.

 

Víno už jsem si dát nemohl, protože domů jsem řídil (kdybych věděl, co nás čeká, klidně bych si dal), ale čaje zbylo dost. Pouze s uzeným jsme měli problém, sekali jsme ho sekerkou. Někdo tvrdil, že u potoka bylo mínus dvacet, říkali jsme si, jak je dobře, že kamarádi z Old Boys odjeli všichni v noci domů. Ovšem to byl velký omyl, u ohně stál kamarád Fukin, ve svých jednasedmdesáti letech stále jura. Zkraje jsme si mysleli, že mu ostatní ujeli, ale nakonec z něj vypadlo, že se mu nechtělo domů a vůbec mu nevadilo, že si na spaní nevzal nic. Ještě po půlnoci si prý pobroukával písničky starých Kučerovců, se kterými před téměř čtyřiceti roky hrával. Kromě placek pro nejstaršího a nejvzdálenějšího účastníka byla připravena také placka za statečnost. Nikdo jiný než Fukin ji nemohl dostat.

 

Ale nastal čas loučení, většina kamarádů šla přes kopeček dolů do Vrtěžíře k autům, někteří přes Kovářku na vlak do Nedvědice, jenom tři pošuci z Třebíče mířili nahoru do kopců. Protože jsme si mysleli, že jsme chytří, vyrazili jsme po lesní cestě za flekem, projeté traktorem, abychom se nemuseli courat sněhem. No pochopitelně cesta nás zavedla až někam do pryč a po kilometru skončila. Další kilometr sněhem po kolena nás zavedl k údolí, na jehož druhém konci vedla ta správná cesta, jak jsme si mysleli. Přechod přes údolí sypkým prašanem byla ta správná rabijárna, těch nadávek! Karlovi se to šlo, má sotva sedmdesát kilo, ale moje stokilové tělíčko padalo každým krokem do sněhu až po zadek. Opožděné předsevzetí – už nebudu tlustej! Ovšem na druhé straně jsme zjistili, že nás to utrpení čeká ještě jednou. Nebudu to prodlužovat, když jsme se doplácali na silnici do Věchnova, neměli jsme ani sílu se radovat. Třesoucí nožičky nás donesly k automobilu a my jsme věděli, že vzpomínky na tuhle Děchťárnu se nám budou připomínat děsivými sny.

Kinda

Fotografie Prcek