Boudo, budko, kdo v tobě přebývá

aneb

Poetická kadibudka


O Jaroslavu Mottlovi bylo napsáno mnoho historek a on sám byl velikým vypravěčem. Vlastně i jeho život byl něco jako román. Svou ženu Marušku poznal jako sedmnáctiletou a hned si ji odvedl na osadu Ztracená Naděje. Přivedli spolu na svět první „Ztracenkářské“ dítě – děvčátko Lálu. S touto ženou prožil celý svůj plodný literární, písničkářský a filmový život.

Jaroslav nebo také Jarka na Ztracence tvořil. Když ho Praha dusila utíkal tam. Vodil tam i své slavné kamarády. Ne že by Prahu nemiloval (jen si nechme proběhnout hlavou jeho „Staropražské písničky“ Vy to asi víte, kde to leží, má to málo mostů hodně věží... Po Palackém mostě vedou koleje, tam tě samou láskou horkost poleje...Když večer nad Prahou hvězdičky zaplanou...Praha je krásná, když se den rozednívá, staletí lidem zpívá nad Vltavou...)

Ale Ztracená Naděje byla jeho duševní zásobárnou. Jeho rodinným zázemím. On sám o svém manželství s Maruškou napsal: ,,Největším štěstím je láska jako trvalka. Osud ji jistě každému nedopřeje, ale pro mne je pořád jednou ze základních hodnot života.“
Když Maruška ve skoro sto dvou letech zemřela, měla v sobě stále poetiku sedmnáctileté dívenky. Tak si ji pamatovali všichni. Vždy upravenou s nezbytným elegantním šátečkem u štíhlého krčku.

Filmové postavy, které Mottl napsal, měly vždy reálný základ. Tak například převozník Fábera byl napsán podle hostinského a převozníka Fábery, který lesem pěšinami tahal lahváče ze Štěchovic, aby je pak prodával s mírným výdělkem trampům a lufťákům uprostřed lesů na povltavské stezce - Na Fáberce. V zimě pletl se ženou košíky, které nosil do Podskalí na trh. Z tohoto skromného výdělku žila celá jeho rodina.

Když se po postavení Štěchovické přehrady zvedla hladina řeky, Jarka Mottl si vybral jako místo pro svůj sroubek jedno z nejkrásnějších míst nad řekou. Z verandy je vidět zátočinu řeky Vltavy, v níž se v podvečer, když na ni slunce – ten dokonalý režisér – posílá poslední paprsky, zrcadlí protější skála.

Jeden z nejpodmanivějších místních výhledů je ale z kadibudky. Toto „Ministerstvo úlevy“ vešlo také do trampské historie. Každý, kdo Mottlovi navštívil, tam zákonitě po nějaké době, musel. A protože kamarádi byli hraví, dovádiví a skotačiví, vznikla v této „bobkárně“ přímo galerie trampské poezie. Možná že s tím začal Káča Vích, pozdější soused z osady. Jednoho dne při vysedávání v kadibudce vzal tužku a na dřevěnou zeď napsal:

Sedím tu jak báča
Káča


To byla pro ostatní hosty „útulné úlevny“ hozená rukavice. A tak se po další návštěvě na stěně objevil zcela nový nápis:

Byla to trefa
Karel Effa

Ne všichni tu prožili jen hřejivé a radostné pocity:

Zmrzlej jsem jak Weltzl
Jarda Štercl


Od nestora Českého filmu jakoby v jeho podání slyším vzkaz:

Mně to tu hoví
Oldřich Nový


Od souseda ze Ztracené Naděje vzkaz:

Radši bych si dal pár facek…
Tácek


„Božský Kája“ zde sice nikdy potřebu nekonal, nicméně ani na něj některý z návštěvníků nezapomněl:

Při výdeji nebuď Skot
Karel Gott

Poetický a zároveň hodnotící vzkaz zní:

Pro mě je tu malá díra
Jiří Adamíra

Od autora ,,Městečka na dlani“ ryzé přiznání:

Šlo to ztvrda
Drda

Každý také ví proč je tu umístěna páčka, pod níž je nápis Hlavní uzávěr plynů.
V některých lesu a humoru milých tradicích bychom měli pokračovat, proto ve své fantazii umisťuji na stěny „poetické kadibudky“ další veršuplné nápisy, které by tady osadníci Ztracené Naděje či jiní návštěvníci mohli zanechat.

Byla to šťastná hodinka
Bobinka


Nebo:

Střídali jsme se tu jak jelen a laňka
Félix a Hanka

Pod stříškou by stálo:

Vykonal! Bez aury
Laury


Ve výši očí se skví nápis, kterému nelze než věřit:

Byl jsem tu šťastný
Šťastný

V růžku skromně a čitelně:

To tu z všeho expresa
nechala Kosa lesa


Veliký nápis jak májový transparent nepůjde přehlédnout:

Byla to vichřice
Vlčice


Tesařskou tužkou je tu pozdrav od Spojených klubů osad Třebenických:

Šlo to jak z not
Tater! SKOT


Někteří skrze nápisy v budce dokonce mohou komunikovat:

To já tu hrál na jinou notu
Roman Horký z Kamelotu


Pozdrav z Yukonu:

Byly to bobánky jak hašlerky
Pepíček z Yukonu a Fáberky

Červeně psaný nápis hlásá:

Nechal jsem toho tu hroudy
Šerif z osady Proudy


Skromně, menšími písmenky:

Byla to síla
Hrdlička Míla


Uspěchaným rozevlátým písmem:

Jak divou zvěří hnána
sotva doběhla Vacků Dana

Hekticky a úsporně:

Zatracenej buřtguláš!
z Třebsína blugresák Tomáš


A v pohostinských návštěvách pokračujeme:

To si to tu jeden užije!
Z Utahu Maťák a Marie


Ve výčtu slavných jmen se dále pyšní:

Zvládnul jsem to ladně, bez nácviku
Tony Linhart z Pacifiku

Návštěva z Vlkovce přidala svou trošku do mlýna:

Střídáme se zde jak proroci
Vašek Maršálek a Žraloci


Vím, že příklady táhnou, a proto mě při výletech na ostatní osady potěší osobní invence toho kterého majitele kadibudky. Třeba tabulka

Zákaz manipulace z plyny.

Nebo

Vstup na vlastní nebezpečí.

Tabulečka

„Zde se zdraví jen ČEST PRÁCI“

upomíná na léta padesátá. Zdobení kadibudek se stalo takovým trampským folklorem.

Proto dejte prosím vědět – jak u vás na osadách?

Poviedku napísala Daniela Vacková

Poviedka je z knihy "Jedna bosá druhá neobutá

 

 
 
   
 
   

 

Keď sme sa spýtali Daniely na jej novú knihu, s názvom "Jedna bosá druhá neobutá"  tak nám odpovedala:

Po prvotině "Pěší vandr po lesích a lidech" (kniha o trampech, muzikantech a normálně lidech) mi vyšla druhotina "Jedna bosá druhá neobutá." A protože autorka není zas až tak bystrá, tak kniha je o trampech, muzikantech a normálně lidech. Jak můj nakladatel LIKA Klub říká - kniha se dá koupit v každém dobrém (i internetovém) knihkupectví, na sto procent na všech koncertech KTO, nebo přímo u mne

(vackova.dana@centrum.cz)

A toto napsali o té knize jiní:

Pod neotřelým názvem se skrývá soubor pětadvaceti povídek, jejichž náměty originální citlivá autorka Daniela Vacková čerpala převážně z trampského prostředí. Smutné i rozverné jsou krátké, přesto nadčasové úvahy a příběhy. Někdy docela obyčejné a někdy úplně zvláštní jsou osudy autorčiných zcela netradičních hrdinů, ať už jsou to členové rodiny anebo trampští muzikanti či nahodilí známí.Všechny ale spojuje jediné: láska a úcta k přírodě i k lidem a ke všem nepominutelným  projevům laskavého lidství. Po úspěchu prvotiny Pěší vandr po lidech a lesích i zde navštívíme legendární Ztracenku, potkáme slavné i neznámé muzikanty a půjdeme krajinou našeho mládí.

 

 
 
 
 

 
Fotografie na tejto strane k poviedke Boudo, budko,...
Bára Bendová, vnučka Jarky Mottla ze ZTRACENKY
Hudba v pozadí
BELASÍ
 

 
 
 
 

 

©Pekelník 2011