Stop na pokračování

Nejčastější a v podstatě nejspolehlivější formou dopravy byl pro mne odjakživa (tedy, abych nepřeháněla - v posledních sedmačtyřiceti letech) stop. Navíc i těch pár korun, které v dávné minulosti představovala vlaková či autobusová jízdenka, byl pro trampíka (zejména ve studentském období) docela majlant.

Na začátku šedesátých let býval ještě povinný šestidenní pracovní týden, a tak když se jelo na vandr někam dál, nezbývalo, než ve škole nebo v učení prostě seknout „áčko". Jednou na počátku léta mě zlákalo zvadlo na potlach spřátelené šumperské osady, což pro mne znamenalo cestu takřka napříč republikou. V sobotu ráno jsem tudíž stála s rancem na zádech na výpadovce na Prahu a snažila se ulovit výhodného stopa.

Ani v útlém mládí jsem neoplývala ostřížím zrakem, a tak jsem „nanuka", jak se tenkrát říkalo modrobílým policejním vozům, zaregistrovala až tehdy, když mi jeho brzdy zaskřípěly u špiček bot. Perlustrace nedopadla pro mne dobře - většinou jsem občanku s sebou nenosila, abych ji neponičila nebo neztratila. Takže mě příslušníci i s batohem naložili do auta a odvezli zpět do města s odkazem, abych si pro průkaz totožnosti dojela domů a stop že také v budoucnu nedoporučují. Bydlela jsem na předměstí na druhé straně města, městská hromadná doprava byla ještě hodně kolozubá, ale v okamžiku, kdy policisté zmizeli, přijížděl právě trolejbus. Nikoliv však ve směru na mé bydliště, ale na onu vytouženou výpadovku, kde mě před chvílí slovili. Hupla jsem dovnitř a pár minut nato už jsem zase mávala na stejném místě na projíždějící auta.

„To snad není pravda," vyrazil ze sebe starší z policistů, když stejný „nanuk" se stejnou posádkou zastavil na stejném místě, jako nějaké parodizující dejá vu. Znovu se konal přesun zpátečním směrem, tentokrát ale na oddělení VB, kde se mnou bylo sepsáno příslušné lejstro o zanedbávání občanské povinnosti (což obnášelo nošení osobního průkazu) a po půlhodince mě vypoklonkovali ze dveří v přesvědčení, že jsem už dostatečně zpracovaná. Těmi neplánovanými policejními hrátkami jsem ztratila spoustu času, a tudíž jsem se nemohla zdržovat další cestou pro občanku a zpět, takže jsem pěkně zase hupla do městské dopravy a hurá na svůj stopovací štafl.

Ať to zní jakkoliv neuvěřitelně, za pár minut do třetice zastavilo přede mnou stejné policejní auto. Obě strany měly asi pocit, že je klepne pepka. Když starší z policajtů překonal náběh na infarkt, kdy jeho obličej připomínal barvou sovětskou vlajku, poručil mi, abych do třetice nasedla do auta. A pak řekl kolegovi něco, co se mnou zacvičilo víc, než předešlé leknutí: '"Odvez ji, proboha, aspoň do Ševětína, ať už zmizí z našeho rajónu pryč."

Na ten potlach jsem tenkrát dojela včas, a když jsem se vracela zpátky, vyhlížela jsem u Budějovic auto s důvěrně známou posádkou. Ale víckrát už jsem se s nimi nesetkala, čemuž byli oni asi stejně rádi jako já...

Prvá Hankina poviedka s názvom "Stop na pokračovaní" nás najmä tých starších trampov vrátila do mladíckych čias, keď zamávať na auto, ktoré sa hnalo do diaľav bolo romantikou diaľok a autá naozaj zastavovali, trebárs v Slovenskom raji  na ceste z Telgartu do Dobšinej, kde za hodinu /okolo roku 1960/ prešlo tak najviac jedno auto, ale keď si tramp zamával, tak určite zastavilo...  Zastavovali možno i preto že v tej dobe jednotlivci, ktorých možno tiež nazývať "stopári", ale iba v úvodzovkách, neokrádali a nevymýšľali všelijaké švindle na ochotných šoférov... Tieto negatívne veci týkajúce sa autostopu prišli postupne a mali sme ich tu dokonca už za "socíku" /aj keď zákony v tom čase boli oveľa prísnejšie/, takže to vlastne neni vôbec nič nového.

Nové je len to, že v dnešných časoch tých aut, ktoré sú ochotné odviesť stopárov naozaj ubudlo aj preto, že každý šofér si to dobre rozmyslí, koho neznámeho si zoberie do auta...  Dôvera k neznámym poctivým romantikom putujúcich spoznávať diaľky však u šoférov ešte úplne nevymizla a tak naďalej stretávame stopárov na krajnici cesty so zdvihnutou rukou prosiacou o zvezenie, vlastne tou jedinou neplatenou službou verejnosti trampom, nazývanou autostop.

Dalšou Hankinou poviedkou je návrat k romantike "hobous", vandrákoch na železničných koľajach. Poviedka veľmi pripomína príbehy z americkej knihy hobous o trampoch "CESTA" /The Road/ od Jacka Londona, ktorá vyšla v roku 1906 v USA. Ako však vyplýva z deja tejto Hankinej poviedky, tak táto je datovaná do oveľa neskorších trampských čias ako hobous Jacka Londona i keď v rovnakej krajine. Poviedku s názvom "Balada psaná na kolejích" bola vybraná aj preto, aby sme nezabúdali na to, kde vlastne sú naše trampské korene a popremýšľali o tom, že tramping vo svete ako taký, tu bol už veľmi dávno predtým, dávnejšie ako vznikla prvá trampská osada v bývalej Kráľovskej monarchii ZTRACENKA a aj trampské osady ktoré boli zakladané aj po roku 1918 už v novom Československu...

Balada psaná na kolejích

Ten chlápek se mezi námi objevil někdy na jaře. Myslím, že první, kdo ho na kolejích zaregistroval, jsem byl já. Jel jsem zrovna do Frisca, pěkně schovanej za nákladem dřevěnejch palet a on hupnul ke mně do vagónu doslova na poslední chvíli. To už vlak nabíral pěkný obrátky a běžet při něm bylo nejmíň na okresní rekord. Musel mít tedy skvělou kondičku, i když na to moc nevypadal. Kulatej obličej, malý drátěný brejličky, ulíznutý krátký vlásky a blankytně modrej pohled. Vypadal spíš jako kazatel z venkovský farnosti.

Není ale vyloučený, že ňákou dobu vandroval po kolejích sám, než narazil na mne. Neznal ho ale nikdo - ani chlapi ze severu, ani ze západu. Tak nějak samozřejmě vrostl do tý smečky lidiček, který sedlaj nákladní vagóny a mají v malíčku všechny tratě napříč Státama. Nevnucoval se, nepředváděl se, moc toho nenamluvil. Vlastně, když o tom tak přemejšlím, o sobě nemluvil vůbec, jen se vyptával. Ale uměl báječně naslouchat, a to bylo pro některý mluvky a vejtahy něco jako med pro vosy.

Říkali jsme mu Novej. Já vím, nebylo to moc originální, ale on se vždycky vyhnul odpovědi na otázku, jak se vlastně jmenuje, a tak se mu říkalo ten novej, až se to vžilo jako jméno. Stejně jako u mně Filozof. Jen pár starejch harcovníků si ještě pamatovalo, že se jmenuje Karel Blažek a že jsem přišel z někdejšího Československa, ze srdce starý dobrý Evropy.

Nebo jako starej, pražcema odrncanej chlápek z Yukonu s nohama do o, kterýmu se říkalo Fousatej, protože byl zarostlej jako Ezau. Když tak o tom přemítám, vlastně ani nevím, kolik mu bylo let. Třeba nebyl ani tak starej. Ale na kolejích byl už hezky dlouho, nikdo si nepamatoval víc než on a nikdo si nepamatoval, kdy přišel.

S tím jsem jezdíval nejčastěji. Nějak mi přirostla k srdci ta jeho přímočarost, nekompromisnost a zásadovost. A třebaže většina z nás považovala drobnou krádež za běžnej denní doplněk svýho životního stylu, Fousatej nikdy nekradl. Raději si oběd nebo trochu zásob odpracoval někde na farmě nebo v kuchyni. Byl zaprášenej a oválenej jako my všichni, ale využil každý příležitosti k tomu, aby se umyl nebo vykoupal. Říkalo se o něm, že se z něj stal hobo, protože ho zradila ženská.

A uměl krásně hrát na foukací harmoniku. Když jsme se někdy večer sešli u ohně a on vyndal z kapsy tu svou stříbrnou foukačku, všichni se ztišili. Jeho melodie z nás svlíkaly ty zaprášený ošmírovaný šaty a přenášely nás na lesní pěšinky, na břehy jezer a řek, do neonovým světlem zářících ulic velkoměst. Tóny z jeho harmoniky nám vracely do náruče krásný ženský a laskaly nás jako ruka mámy a milenky zároveň. Zapomínali jsme na svý ztráty, trápení a život bez střechy nad hlavou a snili... Můžu odpřísáhnout, že jsem v očích těch zarostlejch a drsnejch chlapů nejednou viděl i slzy. A nebyly od kouře...

V podstatě každej z nás přemítal o normálním životě, o pěkný šikovný ženský do kuchyně i do postele, o houpací židli na zápraží domku se zahrádkou plnou růží. Ale ta droga s vůní kolejí nám už příliš přešla do krve. A když jsme delší dobu neslyšeli rytmus pražců pod kolama vlaků a houkání lokomotivy před tunelem, byli jsme z toho nemocný. Ale ubejvalo nás. Některý se opravdu vrátili nebo byli vrácený k životu na jednom místě, některý odjeli na tu nejdelší trať, ze který není návratu.

Fousatej patřil k těm, který ještě pamatovali parní lokomotivy a praktikovali jízdu na střeše vagónů. Pomaloučku polehoučku se ale všechno měnilo. A my s tím. Ale dál jsme jezdili na jih za sluncem a za teplem a vraceli se zase zpátky na sever. Ty koleje byly náš osud. A Fousatej byl něco jako nekorunovanéj král vymírajících hoboes.

Nikdy si ale nepřestanu vyčítat, že jsem nezabránil tomu, co se stalo Fousatýmu. Možná, že nebejt toho, bylo by všechno jinak. Tehdy jsme táhli na jih nějak pozdějc než ostatní a chtěli jsme se s nima sejít poblíž jedny opuštěný farmy na dvacátým kilometru. Byl to pro nás takovej malej hobousáckej slunovrat. Vezli jsme tehdy s Fousatým každej nějakou whisky, uzený maso a pár dalších pochoutek, na který jsme si vydělali v masokombináte, za pár dní ve smradu a odpadkách.

Koukal jsem škvírou ve vagónu, když jsem zahlídnul kilometrovník s vyhlíženou číslicí. Vlak ale nepřibrzdil, jak jsme byli zvyklí. Oblouk na kolejích totiž krátce předtím narovnali rovnou přeložkou kolejí. O tom jsme ale nevěděli. Tak jsem zbrkle vyhodil ven svý věci a řval na Fousatýho, kterej se zašprajc mezi šoupacíma dveřma, aby skočil. Možná jsem do něj i trochu strčil a pak skočil za ním. Nebyl to dobrej skok, kutáleli jsme po náspu dolů, zedření a otlučení jako píšťaly. Když jsem se zvedl a ohlídl za Fousatým, zatrnulo mi u srdce. Seděl pod náspem a prohlížel si zkrvavenou ruku. Prst na pravý ruce mu visel na kůži a z ruky crčela krev jako z pumpy. Zřejmě se o to přičinila pádem rozbitá flaška whisky.

Nebylo na koho se obrátit, široko daleko nebylo žádný stavení, žádný město, žádná civilizace. Jen ta opuštěná farma asi míli od kolejí. Museli jsme si pomoci sami. Zaškrcením se podařilo zastavit krvácení a ránu jsme desinfikovali spoustou whisky -zevně i zevnitř. Tentokrát byla slezina bez muziky a bez nálady. Navíc Fousatej dostal do rána horečku. Ani vám nebudu povídat, jak krkolomně jsme ho dostávali do nemocnice.

Byl jsem tam za ním několikrát a když jsem odcházel, bylo mi pokaždý nějak hůř a hůř. Fousatej přišel ještě o půlku plic -přej se už nedalo nic dělat. Bylo to jediný řešení, jak mu zachránit život.

Nikdy mi ani slovíčkem nic nevyčetl, nikdy si nenaříkal. Ale mluvily za něho jeho oči - toužil zase po kolejích a po tý písničce s jednotvárným refrénem pražců. A když se postavil na nohy, vrátil se. Pomalu zase zarůstal fousama, který mu v nemocnici oholili, zase s náma táhnul sem a tam, hrál na tu svoji omšelou harmoniku, jenom ten dech mu už nějak chyběl.

Zhruba v tý době se na kolejích objevil Novej. Teprve pozdějc jsem si uvědomil, jak moc se snažil bejt vždycky tam, co Fousatej. A vyptával se vlastně spíš na věci, který souvisely s Fousatým, hltal historky, ve kterých Fousatej figuroval. To všechno mi došlo až potom...

Až tehdy, když Fousatej nestačil včas naskočit do rozjetýho vlaku a další vagón ho odpinknul jako hadrovýho paňáka. Vyskočil jsem o kus dál a mazal plnej obav a zlý předtuchy zpátky po trati. Fousatej tam ležel dole pod pešunkem, ruce rozhozený jako ukřižované] a blankytně modrej pohled upřenej do nebe. Už si vyhlíd svůj vagón v nebeským vlaku.

Hobousáckej telegraf pracuje poměrně spolehlivě, pokud je to třeba. Když jsme Fousatýho pohřbívali na okraji zanedbanýho venkovskýho hřbitůvku, stála nás tam slušná řádka. V pražci zaraženej kříž ze dvou kusů kolejnic měl bejt symbolem, kterej k Fousatýmu patřil i po smrti. Naslinil jsem tlustou inkoustovou tužku, kterou jsem dostal na jedny stavbě, a sklonil jsem se nad kouskem pražce pod křížem a zachraplal: "Napíšu tam: Zde odpočívá jeden starý hobo. Vždyť ani nevíme, jak se jmenoval, kdy se narodil a čím byl, než přišel na koleje."

"Byl učitelem, jmenoval se Patrik O' Kelly a byl to můj otec." Všichni jsme se ohlídli za tím hlasem a Novej nám odpověděl svým nebesky modrým irským pohledem.